Černé divadlo HILT je jedním z nejvýraznějších pražských divadelních souborů, které v roce 2007 spoluzaložili herečka a režisérka Štěpánka Pencová a tanečník a režisér Theodor Hoidekr. HILT, známý pro kombinování tradičních technik černého divadla s moderními inscenacemi, vystupoval na jevištích po celém světě – od Guatemaly po Indii – a zároveň si zachoval komorní domovskou scénu v Praze. Soubor je uznáván pro kreativní využití UV efektů, neverbální vyprávění a interaktivní prvky, díky nimž je každé představení jedinečné.

Historie černého divadla sahá mnohem dále, než si většina lidí uvědomuje. V Asii, zejména v Číně a Japonsku, tradice stínového a loutkového divadla využívaly světlo a tmu k vytváření iluzí pohybu, transformace a fantazie. Tyto tradice položily základy pro to, co později inspirovalo umělce v Evropě. V 18. a 19. století začali jevištní kouzelníci používat jednoduché triky se skrytým osvětlením, aby překvapili své publikum. Jedním z nejvlivnějších byl Max Auzinger, který experimentoval se skrytým osvětlením, aby vytvořil vizuální triky, které ohromovaly davy.

Během počátku 20. století pokračovaly experimenty s jevištním osvětlením, ale až v 50. letech 20. století přinesla ultrafialová technologie průlom. Francouzský umělec Georges Lafaille začal do představení začleňovat UV lampy, díky čemuž zářivé kostýmy a rekvizity na jevišti záhadně zářily. Jeho dílo přitahovalo pozornost v celé Evropě a přímo ovlivnilo rostoucí českou divadelní scénu. V Praze, městě již tak bohatém na loutkářství a experimentální divadlo, byly tyto techniky nadšeně přijaty a formovaly nový žánr, který rezonoval u místního i mezinárodního publika.

V 60. a 70. letech 20. století se černé divadlo rozrostlo v rozpoznatelný žánr, odlišný od loutkářství nebo klasického divadla. Mladí čeští umělci, často inspirovaní možnostmi neverbální performance, přijali tuto uměleckou formu jako zábavu i jako způsob uměleckého vyjádření neomezený jazykem. Ultrafialové lampy, fluorescenční barvy a pečlivě choreografický pohyb umožňovaly vytvářet iluze létání, mizení a metamorfózy. Žánr se rozdělil na dva stylistické přístupy: tradiční, spoléhající se čistě na tajemství iluze, a moderní, přidávající komedii, tanec a interaktivní hravost.

Pád železné opony otevřel českým divadelním souborům nové možnosti cestovat a prezentovat svou práci po celém světě. Diváci od Asie po Ameriku objevili tuto zvláštní formu divadla, fascinováni její univerzálností – neexistovaly jazykové bariéry, pouze vizuální příběhy vyprávěné světlem a pohybem. Některé soubory zůstaly věrné tradici, zatímco jiné experimentovaly s moderními pojetími, včetně multimediálních projekcí, živé hudby a dokonce i interaktivních prvků. Co však zůstalo konstantní, byla schopnost divadla černého světla okouzlit diváky všech věkových kategorií.

Dnes černé divadlo vstoupilo do 21. století s obnovenou energií. Soubory jako HILT v Praze pokračují v tradici a zároveň inovují se současnou choreografií, humorem a svěžími vizuálními koncepty. Představení jako „Obrazy lásky“ dokazují, že tento žánr není jen turistickou kuriozitou, ale živoucí, vyvíjející se uměleckou formou. Ať už na komorní pražské scéně nebo na festivalu v Indii, černé divadlo stále zachycuje univerzální lidskou touhu snít a vidět svět novými, nápaditými způsoby.